Fáze první je za námi a je tu dvojka. Jdeme na to.
Fáze druhá:
Čas vyměřený francouzským okenářům se chýlí úspěšně ke konci, a já telefonicky ověřuji dodávku dlaždic a obkladů. Přichází první šok.
Po dlouhém vyzvánění dostávám informaci, že náš nekompetentní prodavač již ve firmě nepracuje, což docela i chápu. Kolega hledá před více než měsícem potvrzenou a zaplacenou objednávku. Na skladě je pouze část obkladů. Neví tedy přesně které, další jsou na cestě, a o dlažbě nic neví. Můj dosavadní optimismus dostává trhliny. Prodavač slíbí, že se ozve. Neozve se obratem, ani další den, dovolat se do obchodu nejde. Vyrazím tedy v pátek vybavena zaplacenými fakturami, potvrzeným množstvím i s cenami. Ještě netuším, že příště již budu mít zapnutý i diktafon.
V obchodě, kde vyzvánějí telefony jako o život, a nikdo si jich nevšímá, se hádá prodavač se zákazníkem. Ujímá se mě drobný Frantík s pleší v košili s nonšalantně uvázaným šátkem, vůně parfému se mísí s cigaretovým odérem. Pokouší se vyhledat objednávku, do počítače buší, jak kladivem do zdi, a rytmus kopíruje snůška vulgarismů. Občas sama nejdu pro sprosté slovo daleko, ale ulevovat si slovníkem „hovno, prdel, sračka, to je naše značka,“ před klientem, mi přijde zcela nemístné. Optimismus nahrazují otazníky v mých očích. Univerzální francouzská fráze „Ca va?“ z mých úst nabývá na důraze. „Jak to jde? Našel jsi to? Co ti sakra tak dlouho trvá?“ Je pátek na Valentýna a Pan Sprostý shání ve skladu moji dodávku. Telefon zvedá Peggy. Napjatě mu visím na rtech. A on začne Peggy gratulovat k Valentýnu, svěřuje se jí, že on bude sám, protože ho nikdo nechce, zpackanej život… Popravdě se nedivím. Nevěřícně na něj zírám, jak zvesela flirtuje, zatímco já počítám dny do příjezdu obkladače z Česka. Peggy nakonec najde naši objednávku. Teda její část na skladě, další část v Turecku, a o podlaze nic neví. Sprostému tuhne úsměv. Položí telefon. Opět mlátí kladívkem do klávesnice a sype nadávky. Po několikáté volá do skladu různým osobám, naštěstí si duchapřítomně potají zaznamenám číslo. Sprostý se nakonec dopídí dodávky dlaždic a vítězoslavně mi sděluje, že do kamionu za týden se nevejde, ale za měsíc ji budu mít doma. V duchu opakuji všechny jeho hovna, prdele a sračky, počítám do deseti, adrenalin letí vzhůru. „Milej zlatej, prdlajs sám, dnešního Valentýna tu budeš se mnou sedět, a tu dlažbu nacpeš do kamionu příští týden.“
Můj hlas znáte, za chvíli ho znají klienti celého obchodu a situaci řeší paní vedoucí. Stěžuji si na chování Sprostého, jeho záměnu počítače za kladivo. Odměnou mi je telefonát, kdy šéfka prosí Peggy, ať tam někde v Turecku ty 4 balíky dlažby naloží, slibuje v pondělí po o dodat obklady ze skladu. Valentýn může začít, je to na pořádného panáka namísto šampaňského.
V pondělí čekám v prázdném rozbouraném bytě. Hodinu, dvě, pak telefonuji. Paní vedoucí mě ujišťuje, že zjistí a ozve se obratem. Po hodině se ozvu opět já. Ano, je jasné, že dnes již nikdo nic nedoveze. Je jí to líto. Já prodrbala den. Zítra mi přijede dlaždič. V zoufalství vytáčím číslo, které jsem si na Valentýna poznamenala, a doufám, že to Peggy zvedne. Na drátě mám jejího kolegu, který už o naší objednávce ví. Když už z hlasu vytuší, že natahuju, můj problém vyřeší. Ráno v sedm nás jako první zařadí do transportu a obklady složí. Skočila bych mu nejradši kolem krku, k jeho smůle se na něj nalepím a stane se mým důvěrným SOS kontaktem. Dlaždič Pavel chystá koupelnu, a zjišťujeme, že je spousta obkladaček prasklá z transportu. Honem fotím, reklamuji, upravujeme plány a snižujeme obklady o jednu lajnu, abychom vyšli. Jestli je bílá matná či lesklá už je ve finále jedno. Pan Sprostý bere na vědomí reklamaci a objednává znovu prasklé obklady. Argumentuji faktem, že za 2 měsíce mi budou na nic. Peníze mi prý nevrátí, ale zboží dodat můžou. Zapomněl mi ovšem říct, že za ně bude chtít 150 EUR za transport. Mezitím opět osobně se Sprostým a jeho šéfovou ověřuji, zda v Turecku naložili podle slibu naši dlažbu. Všechny jejich sliby si nahrávám. Jistím se i telefonátem do skladu k mému SOS kontaktu a tajemné Peggy. Víkend strávíme v pohodě, naše balíky jsou na trase do Německa. V pondělí čekám dodávku a nic. Nikdo nic neví. Kamion se někde ztratil. Dlaždič Pavel nadává jako dlaždič. Dlouhé dva dny nervózního čekání, během kterých naši stavbyvedoucí, instalatéři a topenáři v jednom, vypustí topení, aby je mohli odříznout. V garáži je vody po kotníky a jít o patro níž ke sklepům se raději neodvážím. Bojím se, že mě zavřou. Pokud ne do basy, tak brzy do blázince. Ve sklepě mám uříznuté topení i s měřákem. Volá mi můj SOS kontakt ze skladu, ztracené dlaždice dorazily, ale musím si pro ně zajet. Já, sváteční řidič, jedu naložit 300 kilo křehkých dlaždic. Všichni jsou milí a moc se omlouvají. Z pěti balíků je jeden rozlámaný. „Bože, zač mě trestáš?“ Koupelna začíná vypadat k světu, jde se tedy na nábytek.
Pan Sprostý se mi snaží vyhnout, jak jen to jde. Jeho mladá kolegyně zmateně kouká do systému objednávek, v showroomu na prodejně ukazuji, o který nábytek se jedná. V obchodě jsem již známá, jistě jsou na mě připraveni a zbytek zakázky si stoprocentně pohlídali. Chyba lávky. „Madame, moc se omlouvám, ale.“ Nevěřícně na ni hledím a do očí se mi derou slzy. Náš zaplacený nábytek je pouze na papíře, ale nemám se prý znepokojovat, za dva měsíce nám jej dodají. Nikdo ho neobjednal, nikdo to nezkontroloval. Instalatéři balí kufry za dva dny. Sedím před prodavačkou, tečou mi slzy beznaděje, protože s cizím lemplovstvím se vyrovnávám obtížně. Prodavačka se moc omlouvá, začíná nabírat se mnou a celá situace je jí krajně nepříjemná. Vysmrkám se, poptám paní vedoucí, a požaduji okamžité vrácení peněz. Na to je ovšem nutné oficiálně napsat email a objednávku zrušit z mojí strany. V tomto obchodě už mě nemůže nic rozhodit.
Nastavuji mód krizového řízení, pryč jsou hodiny nad katalogem a vybírání nábytku. Musím vybrat z toho, co je na skladě a do dvou dnů může být u nás v koupelně. Jdu jinam a problém je vyřešen, nábytek s umyvadlem dovezen, kluci ho stihnou i nainstalovat. Částka za nedodaný nábytek je snížena o 150 EUR, což nechápu, a vzhledem k vyvěšeným telefonům v prodejně mě čeká další návštěva Sprostého a spol. Ten mi vysvětlí, že z částky odečetl dopravu za dlaždice, které polámali. V obchodě panuje značná nervozita, pokud jde o moji osobu. Pan Sprostý zvyšuje hlas, já ho následuji, paní vedoucí se snaží situaci uklidnit, vystavuje mi šek a dopravné vrací, jako by mi předávala výhru v loterii. Nevěřícně kroutím hlavou, a odcházím. Ona se omlouvá za všechna příkoří i chování zaměstnanců, zatímco Pan Sprostý opět kladivem buší do počítače a nehne brvou. Ani slovo omluvy, nasazený poker face, jen bradičku nad svým šátečkem má bojovně vztyčenou. Krev ve mně vře, chce se mi zvracet, už se vidím, jak doma přehrávám tuhle neuvěřitelnou eskapádu, adrenalin letí nahoru.
Ve dveřích se otáčím a mířím k tomu neschopnému nafoukanému týpkovi. A pak se nadechnu, přízvuk nepřízvuk, hlasitě a důrazně si na něj vyleju všechnu zlost světa, která by mě jinak doma dusila. Dozví se tak o své neschopnosti práce s počítačem, kterou zastírá vulgarismy těžkého kalibru, neschopnosti převzít odpovědnost a omluvit za chyby, a buranství, co svět neviděl, když ani na pozdrav při odchodu mi neodpoví. Taky se dozví, že jsem si ho nahrávala a budu si na něj stěžovat a požadovat, aby byl potrestán. Zírá na mě s hubou dokořán, ale nezdá se, že by se ho to dotklo. Vždyť dobře ví, že říkám jenom pravdu.
Strašně se mi ulevilo, procházím strnulým obchodem kolem vystaveného červeného nábytku, který měl být v naší koupelně. Vždyť se tak moc nestalo, jen zítra mi naskočí opar. A Pan Sprostý oblbne dalšího naivního zákazníka.
Ve chvíli, kdy kluci instalatéři odjedou a Paříž je zavřená v karanténě, tak to nové umyvadlo začne uprostřed noci kapat, jako by odpočítávalo, jak dlouho to ještě vydržím.
Poslední kapka? Dveře. Uslyšíte, co jste ještě neslyšeli.
A to ještě nemám ponětí o tom, že za týden budeme stěhovat ze dne na den, jak jsem tu psala.
