Přesně před rokem 17. března byl ve Francii vyhlášen tvrdý lockdown, v podstatě ze dne na den. Zavřely se školy, vyjít z bytu šlo pouze s povolenkou na maximálně hodinovou procházku do kilometru od místa bydliště, však už jsem to zde shrnula. A my v Česku si stěžujeme na obec či okres!
Naše pařížská česko-francouzská rekonstrukce nahrubo, za pomocí rodinných příslušníků, již dojížděla v týdnu, kdy ČR zavírala hranice a omezila lety. Pan podlahář stihl v pondělí přiletět a tak tak ve středu odletět zpět do Čech. Nahonem se namontoval koupelnový nábytek vybraný z těch, co právě byly na skladě. Všechno spěchalo.
Bratranec navrtal garnýže, na internetu jsme objednali dvě skříně z Ikea. Pak už jsme se jen modlili, aby přiletěl strejda, a naši českou stavbu v Paříži jsme naskládali zpět do dodávky směr Česko. Česká vláda ve čtvrtek ve dvě odpoledne zrušila lety, ten ve tři naštěstí jako poslední ještě do Paříže i se strejdou přiletěl.
Spolehlivá Ikea dovezla objednávku na čas, smontovat, odvézt suť na skládku, dát si pivo na oslavu, protože v sobotu o půlnoci zavřeli hospody. A dodávka se stavbyvedoucími vyrazila brzy ráno vstříc povinné 14 denní české karanténě. Kluci to stihli akorát, hodinu po projetí byla hranice z Francie uzavřena.
Stavba se nám urychlila o 14 dní, stěhování bylo v plánu koncem března. 20 krabic jsme měli nachystaných, 10 sbalených. V pondělí večer oznámil prezident Macron, že od úterního poledne se celá země zavírá, žádné aktivity nejsou povolené, a dokončit se může to, co započalo. Nikdo nevěděl, jak to bude. Stěhovací firma netušila, zda bude možné za 14 dní stěhovat, zedníci nevěděli, zda budou moct do práce.
A po prezidentovi přišel telefonát od stěhováků. „Jak to teda uděláme? Co kdybychom stěhovali zítra? Když se ráno začne, tak máme povolené to dokončit.“
Můj muž mi s vyděšeným výrazem visel na rtech a třásl hlavou.“ Je to jediná možnost,“ ozvalo se na druhé straně. Malé zaváhání, několik českých sprostých slov sloužících k výměně názorů, ale to už se slyším, jak odpovídám: „Dobře, stěhujeme zítra, ale nemáme dost krabic a skoro nic připravené.“
To zvládneme.
Magická formule, která mě provázela celou dobu rekonstrukce. Tohle jsem ovšem nečekala. Letargii po náročném maratonu s rekonstrukcí vystřídala panika.
Je vůbec možné přes noc sbalit čtyřčlennou rodinu z čtyřpokojáku?
ANO, možné to je.
S odstupem času musím říct, že se vlastně ušetří spousta času, eliminuje počet hádek, přeskočí se celá přípravná fáze a doba „o nervy“ se zkrátí na minimum.
Místo paniky nastupuje krizové řízení.
19 hodin: Skládáme krabice, plníme je na maximum.
20 hodin: Došly krabice. Oblečení, povlečení, ručníky, závěsy cpeme do pytlů na odpadky. Než došly pytle.
21 hodin: Snažíme se sníst všechno z ledničky.
22 hodin: Dáváme si panáka a zoufale zjišťujeme, že toho moc neubylo. Magická formule „To zvládneme“ se mi v tuto chvíli jeví absolutně nereálná.
23 hodin: Sklo, talíře, kuchyňské vybavení obalujeme bublinkami a novinami, než nám dojdou.
Půlnoc: Boty dáváme do všech tašek, které doma najdeme. Dáváme si dalšího panáka, ale zásoby alkoholu se o moc nezmenší. Stěhováci si budou myslet, že s chlastem snad obchodujeme, ale to neznají Čechy:-)
Noc to byla dlouhá.
Nemohli jsme rozrušením usnout.
Poslední noc ve starém bytě. Bez přípravy.
Ráno v sedm naběhli stěhováci, krabice kouzlí pod rukama, skládáme, balíme, popisujeme, odnášíme. Výtah je malý, nábytek musí po točitém schodišti z pátého patra.
Do nového bytu se zaplaťpánbůh stěhuje plošinou. Na balkoně se zapře plošina a výtahem jezdí krabice, matrace, postele i obří dřevěná knihovna. Balkonovými okny se vše frká dovnitř, sešroubují se postele, stůl a nazdar.
Ve čtyři odpoledne zůstáváme v novém bytě, ve kterém není kuchyň, vyměněné venkovní rolety v ložnici už nikdo nestihl zazdít, takže spíme v 10 stupních skoro jako ve stanu. Dírou nad oknem táhne, a my slyšíme každou konverzaci na ulici. Manžel ještě netuší, že právě tato vymrzlá ložnice s dírou, se stane jeho kanceláří na dlouhé měsíce.
Internet na homeoffice a školu online přijdou zapojit až na konci měsíce. Kromě dvou skříni u dětí nemáme žádné úložné prostory. V tu chvíli netušíme, že na vestavěné skříně, police a posuvné dveře budeme čekat další 4 měsíce. Došel nám papír A4 a není na co tisknout domácí úkoly. Objednaný dorazí za měsíc.
Kuchyň je nesestavená, ale jídlo se dá přece objednat. Spolu s námi si objednává celá Paříž, takže po třech hodinách už umíráme hlady. Co kromě nudlí se dá zalít horkou vodou?
Pozitivní je, že funguje pračka a sušička, což nám umožňuje používat stále dokola jedno pyžamo a jeden set oblečení, než se odvážíme z krabic postavit provizorní domeček alla skříně. Do září to vydrží.
Po týdnu donutíme řemeslníka k sestavení linky. Turecký muslim se mě, jako ženu, snaží ignorovat, ale nakonec pochopí, že můj muž mu k užitku nebude, a tak společně za pomocí pěny a silikonu zprovozníme alespoň částečně kuchyň. Když elektrickou kotoučovou pilou řeže pracovní desku a černé mikropiliny pokrývají našich sto krabic, z duše jej nenávidím.
Už je to rok. To zlé jsme už pozapomněli. Krabice vybalili. Skříně zaplnili. Po roce se tu cítíme DOMA. A epizodě stěhování se dnes už jen zasmějeme. Každý zážitek, ač dobrý nebo špatný, nás nějak ovlivní. Emoce nevymažete. Byla to před rokem první noc v novém bytě.
