Žádné bačkory tu nemáme! Jste zvědaví na francouzské školství?

Aktuality
10.09.2020

Je tu září. Návrat do školních lavic po srpnovém oddechu, kdy je ve Francii všechno zavřené a život se zastaví, se krásně shrne do jediného slova.

RENTRÉE. Návrat.

K nákupům, trhům, práci a do školy. Tentokrát ozvláštněné kovidem. Jak to vlastně chodí? „V kolik začínáte a končíte?“, ptáte se mě často. „Jak je to s kroužky? Chodí děti do družiny a do školní jídelny? Musí se nosit roušky? Prý se Francouzi nepřezouvají?“

Vy se ptáte a já, v letošním roce spíš na dálku než osobně, bohužel, odpovídám.

Škola volá.

Školou je ve Francii myšlena již školka, jejíž režim je téměř shodný s režimem školních žáků. Do školy nastupují všechny děti, které v daném roce dosahují příslušného věku. Jste-li tudíž narozeni na Štědrý den, jdete do školy již v pěti letech, nejstarší děti ve třídě jsou ty lednové.

Před pěti lety došlo ve Francii na základkách k reformě rozvrhu, tudíž původně zcela volná středa, do níž jste museli napasovat všechny kroužky, sehnat někoho na hlídání anebo nechat dítě v družině, odpadla. Volnou středu nahradilo vyučování od 8,30 do 12 hod, což mírně snížilo dobu výuky v jiných dnech.

Poté, co jsme si na nový systém vcelku zvykli, vláda rozhodla, že si města mohou udělat, co jim více sedí, a tak se jich spousta rozhodla vrátit ke staré volné středě s  dlouhým rozvrhem. Máte-li více dětí, a některé je na předměstí, a jiné v Paříži, máte co dělat s logistikou.

Ráno jde české dítě do školy, v šatně si odloží kabát, a místo bot se přezuje do bačkor. Šatnu ve Francii hledáte marně. Kabáty skončí, v lepším případě, na věšáku před třídou. Nejen, že se nepřevlékají ve školce, skutečně ani na spinkání, jak se často ptáte, ani na tělocvik – to chodí rovnou v teplákách už z domova, oni se ani nepřezouvají.

Vůbec.

Je to tak. Ať je zima nebo bláto, malí Frantíci se celý den paří ve sněhulích nebo gumákách, lepším případě v botaskách. Že z nich opadává špína a mokro a písek? Nikdo nedbá. Následkem je hojně rozšířená služba podologů – diplomovaných pedikérů, kteří řeší vložky, klenby a samozřejmě plísně. Není divu. Hygiena a pandemie jdou tak ruku v ruce i bez korony. Nejčastější absence ve škole jsou z důvodu gastro, střevní chřipky.

Již mnohokrát jsem vyzvedávala své dítě z ředitelny s pytlíkem pod bradou, a většinou jich tam čekalo na rodiče vícero. Jak slepice na bidýlku. Dnů na OČR je ve Francii strašně málo, takže dítě s blinkáním či teplotou to musí ve škole vydržet co nejdéle. Co na tom, že váš potomek nakazí ostatní.

Tento pitomý zvyk nyní obrousila korona. Podepisujeme, že dítě s teplotou 38 a víc do školy opravdu, ale opravdu, nepošleme. To je logika, co?

Dopolední škola je za námi a od 11,30 do 13 mají děti čas, aby se na prostřídaly v jídelně, tři etapy a desinfekce, či proskočily na dvorku.

Oběd v kantýně má tři chody: překrm, hlavní a dezert. Moje děti nikdy neměly ve škole polévku, ty se v Paříži moc nenosí ani doma. A když, jde spíše o mixované krémové: dýňová, hrášková, brokolicová, zeleninová.

Překrm je většinou zelenina: mrkvový salát, cherry rajčátka, houbičky s octem, řepa.

Hlavní chod je kousek masa či ryby a k tomu těstoviny, brambory, zelené fazolky, lilek, květák či ratatouille. Oproti nám více zeleniny a méně příloh. Třeba knedlíky malí Pařížané neznají a omáčkám moc neholdují.

Dezert je často bílý jogurt, do kterého si nasypete cukr krystal. Zvyk je to zvláštní, já sama „škrkání cukru“ mezi zubama nesnáším. Ovoce anebo kousek sýra, abychom se od mládí učili degustovat. Nemusíte hned sníst celý camembert, ale aspoň ochutnat.

A po obědě zpět do lavic. Podotýkám, že odpoledne nejde o družinu, ale o běžný školní rozvrh.

Proč se děti ve Francii učí tak dlouho?

Protože máme po každých šesti týdnech školy dva týdny prázdnin. I docházka v jarní karanténě zahrnovala od 16. března do konce května dvakrát 14 dní prázdnin. Taktak se v září zajedete v novém poprázdninovém režimu a šup, v polovině října mají děti dva volné týdny. Pokud tedy dobře počítáte, máme u nás ve Francii s letními měsící celkem 4 měsíce volna. Tedy, děti mají, a rodiče řeší, kam s ním.

Po velkých prázdninách přijde září, těšíte se na kamarády, ale ouha. Česká varianta kolektivu od první až do deváté (nebo alespoň do páté) tu nepřipadá v úvahu.

Třídy jsou již od školky každoročně obměňovány. Všechny třídy v ročníku se promíchají, kamarádi se rozdělí, a nikdo se tomu nediví. Až na nás cizince. Má-li být cílem posílení individuality (či egoismu) na úkor kolektivního myšlení a přátelských vazeb, tak se to Francouzům vcelku daří.

S jiným složením třídy se mění i učitel. Každý ročník děti učí někdo jiný, což může být fajn, pokud dítě narazí na špatného kantora, a na škodu, jde-li o učitele, který již zná silné a slabé články ve fungování třídního kolektivu. Představte si, že učíte celý život třeťáky a vyjmenovaná slova. To musí být na blázinec. Syndrom vyhoření je tu nasnadě.

Vcelku mě baví popisovat sešity a pomůcky. U nás bych to měla hned, napsat 3.A, ale ve Francii musí být opět systém unikátní. První třída je třída přípravná, ve zkratce CP, následuje základní třída číslo 1 a 2, CE1 a CE2, a pak třída střední 1 a 2. Dcera je právě ve třetí, takže si to užiju: CM 1 a trojka navíc, protože je tříd pět. CM1.3. Místo 3. A.  Záviděníhodné, že?

Starší dítě mám po česku v deváté, ale místně je ve třetí. Příští rok tedy z college, druhého stupně, přestoupí do lycea, do třídy druhé.

Po základce, což je 5 tříd, jdou totiž školáci do college, kde se roky prakticky odečítají do maturity. Český a francouzský systém sjednotí v názvosloví třída šestá, nicméně česká sedmička je pátá a na střední školu jdou ze třídy třetí na lyceum, střední školu. Lyceum je na tři roky, a jde o třídu druhou, první a konečnou, kdy se připravují k maturitě.

Uf, systém je složitý, a když nevím, odpíchnu se od šestky a na prstech odpočítám.

A další rozdíl, z kterého vyplývá i vysoký počet nakažených koronavirem? Oproti nám Čechům jsou Francouzi o dost více kontaktní.

Podávání rukou, polibky mezi ženami, muži, děti nevyjímaje, vřelá objetí.  Olaf z Ledového království by měl radost. Chřipková epidemie či průjmová omezení, respektování osobního prostoru? No problem. Naše české přátelské pohození hlavou a „ahoooj“ směrem ke kolegům či dětem výrazně pozitivně ovlivnil nízký počet případů v české kotlině.

Tudíž jako pozitivní přínos letošní krize koronaviru v Paříži vidím omezení doteků, polibků, a držení alespoň nějaké vzdálenosti. Děti na prvním stupni mají prozatím roušky nepovinné, a je na zvážení rodičů, jak rozhodnou. Od šesté třídy je rouška ve třídě povinná. Chudák nový učitel, který si stěží zapamatuje koho má před sebou, neboť mu vše splyne do jednorázové modrobílé mlhoviny.

Až to zase zavřou, budete tak moci před obrazovku posadit oblíbeného plyšáka a učitel to možná ani nepostřehne.

Zvláštní školní rok, pokud možno prezenční než distanční formou, nám přeju.

A já sama nasazuji roušku, neboť roušky jsou aktuálně v Paříži povinné všude v ulicích a jdu se projít.

Do Paříže bez turistů.

Pro ty, co se nebojí to risknout je na tohle velkoměsto ideální doba.

Přečtěte si další články

miniature-schnauzer-1238157_1920
Hopy hop k výročí aneb sláva prarodičům
13.11.2020
Eiffelrose
Bílá noc – černá můra
03.10.2020
korona
Měsíc v pařížské karanténě
17.04.2020
Petra Trnková

Jmenuji se Petra a Jsem Váš osobní československý průvodce Paříží. Lokál. Ukážu vám Paříž tak, že se stane Vaší láskou a budete se tu cíti jako doma. Stejně jako já.