Jako typičtí Češi, kteří chtějí vlastnit nemovitost, jsme se po deseti letech v Paříži rozhodli…
Koupíme si byt.
Na začátku bylo slovo. Byt.
Jenomže to neznáte Paříž. Úroveň bydlení je o dost nižší, než na jakou jsme u nás zvyklí, opravy jsou drahé, často se s nimi čeká na „last minute“, když už vám teče do bot (a do postele).
Všechno se řeší pěnou a silikonem.
Všechno to víte. Znáte kvalitu místních řemeslníků. Procesy v bance. Ale pochybnost hlodá, a tak to nakonec zkusíte.
Hypotéky jsou za hubičku s fixem pod jedno procento na dvacet let. Tak co váháte? Lepší než platit nájem.
První fáze hledání šla poměrně hladce:
První byt byl super, zrekonstruovaný, ale přece nevezmeme hned první. Chyba.
Druhý byl na totálku, když jste neopatrně šlápli, tak jste se propadli.
A do třetice všeho dobrého, a to jsem netušila, že i zlého, byl byt do ulice, na sever, v druhém patře, vcelku sympatický. Obrovskou výhodou byla blízkost školy dětí.
Po omrknutí jsem pozvala zbytek rodiny. Hned si rozdělili pokoje, zrušili kuchyň a pochvalovali si dva záchody. A paní agentka zavětřila příležitost. Byt je přece hned obyvatelný, stačí jen předělat vodu a elektřinu. Jen.
„Jdeme do toho“, rozhodla rodinná rada.
Vypravili jsme se tedy do banky, kde si chlapík proti nám psal poznámky ručně na papír. Kostičkovaný papír. Je to tu jakási oblíbená záležitost, všechno pěkně do čtverečku, carré. Vysvětlil výhody nízkého úroku, a my čekali na nabídku.
Po měsíci jsme jej urgovali, načež nasměřoval prst na úhledný sloupeček skicáků z kostičkovaného papíru a sdělil nám, že nestíhá. Nabídku nám žádnou nepošle. No mazec. My už měli před podpisem předkupní smlouvy a úvěr v bance trvá tak tři měsíce.
Ještěže je v Paříži v mateřské bance Komerční banky několik šikovných Čechů (díky Davide a Ivo), kteří nás zachránili.
Bankovní peripetie a nápady místního architekta, který mě chtěl nechat žehlit v pětimetrovém kumbále bez oken, přeskočím, protože…
Upozornit musím na vysoké notářské poplatky, které činí asi 7 procent z ceny nemovitosti, notář z nich má asi jen 2 procenta, zbytek jde státu za „zapsání do katastru“. V podstatě diskutabilní daň státu, která omezí část spekulativních prodejů. Notář dohledá staré plány a nám našel i garáž, která majitelům někde vypadla. Sláva. Ekologové by zaplakali nad množstvím papírování – smluv, příloh a dokumentů pro každého účastníka řízení je tak 10 centimetrový komínek.
Zatím jde vše relativně hladce. V ruce držíme klíče, je to krásný a slavnostní pocit. A pak začne kolotoč.
