Peripetie s koupelnou viz část 2 jsou za námi. Voda teče, pračka pere, nábytek s umyvadlem namontován.
Z Čech přijíždí pan elektrikář, protože Francouzi tvrdí, že do betonu nejde vrtat, dráty lze táhnout buď v lištách při zemi anebo snížit strop o sádrokartonové podhledy. Schválně si všimněte, že ve spoustě francouzských bytů nejsou lustry, světlo zajišťují stojací lampy zapojené v zásuvce, jež je napojena na vypínač či boční nástěnné bludičky. Našinci neznalému místních poměrů to může způsobit legraci typu zapojení lednice či jiného spotřebiče do zásuvky, která je neustále vypínána ubožákem, co se snaží dopídit zdroje světla.
U nás doma v Paříži rožnete (pro Pražáky rozsvítíte) normálně po česku, sice prý vypínačem směrem nahoru proti místním normám a v jiné výšce, než jsou drobní Frantíci zvyklí, ale zase pohodlně.
Teď už jen zasádrovat díry, vystěrkovat a může se malovat. Malování ve Francii moc nefrčí, jedná se o velmi drahou, poměrně dlouho trvající činnost, kterou nikdo nechce dělat, ale pokud už 5 vrstev malby navrstvené za posledních 50 let opadává, musí se skutečně škrábat, opravovat a malovat. Cena malování bytu 3kk se může pohybovat mezi 100-200 tisíci korun.
My nemáme čas. Dvakrát primalex je na nikdy neopravovanou zeď a strop málo, a za půl roku se bude za plného provozu opravovat omítka i strop. Popravdě, cena velkého balení českého Primalexu je nic oproti místní kvalitní barvě, kdy vás deset litrů vyjde na 3 tisíce. Nicméně, rozdíl v kvalitě je jednoznačný.
Světla svítí, zásuvky fungují, podlaha nakonec. V pondělí přilétá z ČR expert, nezastaví se do středy – parkety, sokly, lišty, aby doma nastoupil do karantény, která je již povinná pro všechny, kdo pobývali mimo Českou republiku.
A my jdeme do finále. Garnýže, aby na nás nebylo tolik vidět, skříně z Ikea, to už znáte.
A příjemná novinka navrch, vezou nám dveře.
Těžké, bezpečnostní, čtyři Arnoldi je vynesou do druhého patra, vysadí ty naše obyčejné, hýřím optimismem, jak krásně se všechno stihne. Arnoldi nasadí dveře, a svět kolem ztichne.
Mlčí Arnoldi, můj muž, naši čeští příbuzní – stavbyvedoucí, a do ticha začne syčet pěna. Pěna, kterou se ve Francii společně se silikonem, řeší všechny díry. Tuhle se zamaskovat nepodaří.
Nevěřícně zíráme na dveře objednané na míru před 6 týdny, které jsou úzké a chybí jim k zavření 10 centimetrů. „Tak tohle, hoši, pěnou nedostříkáte!“ Přehnaně optimistická jsem byla. Arnoldi volají šéfa, který zjišťuje, že poprvé v životě dveře špatně změřil. A to u nás byl třikrát. Kouknout, změřit, navrhnout cenu a přeměřit.
Rodinní dotahovači všech prací zírají z balkonu s cigaretou v ruce na Arnoldy, kteří se těžké, zbrusu nové, vybalené dveře pokoušejí opět umístit na střechu dodávky a počítají škrábance. Dveře jim prý dodnes ve firmě slouží jako ukázkové.
Nám zbývá nabalit dodávku s nářadím do Čech, zamávat si, a koupit krabice na stěhování za 14 dní.
Kluci to projedou těsně, za nimi spadne závora, a Evropa se uzavírá do karantény.
Stěhováním před rokem, jak jste četli zde, to začalo.
Šest týdnů karantény s hodinovou procházkou maximálně do kilometru jsme strávili bez možnosti vybalit si věci do skříní. Poté jsme mohli nakoupit buď z IKEA hned anebo čekat další 3 měsíce. Zlatá IKEA! Skříně vestavěné nám vyrábí mezi dalším lockdownem náš známý, pojízdné dveře na tři skříně objednávám v akci. Dodávka za dva měsíce v červenci.
Kvůli dovolené dodávku odsouváme na konec srpna. Koordinace služeb „po francouzsku“ se potvrdí při telefonátu v červenci. „Máte to tady, paninko“ zní francouzsky v mém telefonu na koupališti v Brně na Dobráku. „Ale vždyť,“ znejistím. „Máte pravdu, vezu jenom půlku, ty obyčejné posuvné dveře. Barevné dveře na míru se včera rozbily při transportu.“
Vysvětlím dopravci, že, jak jsem je den předem ujistila, nejsem doma. A že když už půlku dodávky zničili, budu ji chtít celou co nejdřív. Mám štěstí, koncem září ji dodají. Trpělivost je můj nejlepší kámoš.
To už bydlíme téměř půl roku, díra na roletu v naší ložnici, ze které se stává rovněž kancelář je zazděná, nové záclony pověšené. Pro pracovní pohodlí manžela volíme nákup lepšího pracovního křesla, které nešlo složit ani přeobjednat, ale šlo vyreklamovat. Kvůli kovidu vše trvá, tudíž manžel pohodlně sedí až po roce. Tmavá jednobarevná tapeta, na které chybou výrobce zůstaly viditelné spáry, byla vyreklamovaná, ale strhnout jsme ji zatím nestihli. Malujeme a opravujeme stropy. Drobné detaily jako fotky a obrazy jsou stále ještě v posledních třech stěhovacích krabicích.
Na vánoce na nás čeká dárek. Vchodové dveře. Už jsme na ně skoro zapomněli, kvůli kovidu jsme pořád doma, takže ani žádné bezpečnostní nepotřebujeme, ale fajn. Tentokrát dveře sedí, uvnitř bytu šedivé dle objednání. A pak je Arnoldi otevřou, a ve mně by se krve nedořezal. Kvůli jednotné barvě a sousedům na míru objednané červené akátové dveře jsou světlounce hnědé. Arnoldi nechápou, co mi na tom vadí a opět volají šéfa. Třikrát tu byl kvůli barvě. Kdybych dveře chtěla jakékoli, stály by půlku. Ano, chápe to. Během následujících tří měsíců se u nás objeví 3x s různými barevnými vzorníky. Odmítla jsem mu zaplatit druhou polovinu ceny. Navrhuje nalepení tapety! Pak užene nějakého truhláře a dolepí akátovou dýhu.
Aleluja. Dveře po roce na svém místě v objednané podobě.
Zavíráme dveře za roční etapou nabytí nemovitého majetku v Paříži. Už nikdy více.
A protože bychom se bez stresů v naší domácnosti nejspíš nudili, pořizujeme dceři k 10. narozeninám králíčka. Prý zakrslého. Po 3 měsících je dvojnásobný, nejspíš vyrostl z omítky z okousaných rohů a dřeva podlahových lišt.
