Kolotoč nastal. Trochu jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce. Do Paříže povoláváme své příbuzné, kteří umí bourat a předělat vodu. Stanou se z nich na měsíc stavbyvedoucí.
Ti potom shání a sváží své osvědčené české řemeslníky.
Vše časově načrtnuto.
Slepička ověřuje, co všechno potřebujeme, platí a reportuje kohoutkovi:
Kontrola objednávek na straně francouzské je uspokojivá.
Dlaždice do koupelny objednané a zaplacené.
Koupelnový nábytek jakbysmet, abychom tu dodací lhůtu 6 týdnů měli pod kontrolou a s rezervou.
Kuchyň naprojektována a ve výrobě.
Podlahová krytina – ready k vyzvednutí.
Okna přeměřena k výměně a rolety k vyhození, pouze v ložnici objednány nové, elektrické, jak jinak.
Vchodové dveře je třeba bezpečnostní a musí být v barvě, kterou mají sousedé.
Pan bezpečák přijde 2x, obhlédne se vzorníkem sousední dveře a barvy, poměří futra, aby mohl na míru objednat.
Hotovo.
V Paříži je velmi často sdruženo na jednom místě více obchodů s jedním zbožím. Sportovním, obuví či například se sanitární keramikou, obklady, koupelnovým nábytkem. Krásný katalog i vystavené zboží mě nalákaly, a tak jsme si šli vybrat.
Nepříliš kompetentní prodavač, obklady nalepené napevno tak, že nešly shlédnout na světle, ale i přesto jsme vybrali a pracně spočítali kombinaci černobílých obkladů velkého formátu, lesklých i matných, s několika dlaždicemi s reliéfem.
Dnes už vím, že jsem měla poslechnout rady kohoutka, že na tmavých dlaždicích se drží kapky, což je v kombinaci s vodním kamenem v Paříži vražedná kombinace. Už taky vím, že na výstupcích reliéfu se bude držet prach. Zvláště na těch tmavých. Už konečně chápu přísloví: „Pozdě bycha honit“. Příště se polepším.
Nábytek pro kontrast se strohou černobílou volíme červený saténově matný.
Kdybych spočítala počet hodin procivěných do katalogů, na weby a designové rádce, byla bych milionář. Ale průvodce mimo sezónu má čas.
S klíčem od bytu v ruce ověřuji „koupelnu na cestě“, honem přihlašuji elektřinu, kterou majitel stihl nesmyslně odhlásit a rekonstrukce může začít.
Naši stavbyvedoucí 1. února rozjíždí česko-francouzskou mašinerii.
Dodávka s materiálem, nářadím a příbuznými dorazí naložená tak, že lehce projede i do garáže. Sice o centimetr a moje nervy, ale parkování, které je v Paříži velkým problémem, je vyřešeno. Aby ovšem vyjela z garáže, je nás třeba víc, abychom zatížili zadek a auto kleslo.
Fáze první:
Bouráme, vytrháváme původní plovoučku, nakládáme suť. S každou návštěvou skládky, kde je povoleno vysypat pouze 3 kubíky za den, musíme uplácet kontrolu, jinak bychom jezdili donekonečna. Kontroloři nevěřícně hledí na množství pytlů suti, starých parket a rolet. Starou železnou vanu naštěstí stihnou ještě před odvozem na skládku naložit rumunští sběrači kovu. České pivo je naštěstí univerzálním lékem na všechno, tudíž i na skládce přimhouří oči.
Bourací skupina se vrací do Čech, nastupují okenáři francouzští a připravujeme se na koupelnu.
Okna probíhají rychle, výměna rolety přijde následně, až bude hotová elektřina.
Jsem ve svém živlu. Funguji jako závodní kuchyně, překladatel, průvodce a hotelová služba. Taky jako taxikář na letiště a začínám se orientovat v obchodě se stavebninami. Slovní zásobu rozšiřuji o cement, stěrku, nivelačku, sádrokarton.
Všechno klape a optimismus mi nechybí. Zatím. V příští kapitole už budu plakat.
