Jste zvědaví na francouzské školství?
Je tu září. Návrat do školních lavic po srpnovém oddechu, kdy je ve Francii všechno zavřené a život se zastaví, se krásně shrne do jediného slova.
RENTRÉE. Návrat.
K nákupům, trhům, práci a do školy. Tentokrát ozvláštněné opožděným začátkem kvůli paralympiádě.
Škola v Paříži začne letos až 9.září.
„Jak to vlastně chodí? „V kolik začínáte a končíte?“, ptáte se mě často.
„Jak je to s kroužky? Chodí děti do družiny a do školní jídelny? Prý se Francouzi nepřezouvají?“
Vy se ptáte a já odpovídám.
Škola volá.
Školou je ve Francii myšlena již školka, jejíž režim je téměř shodný s režimem školních žáků. Do školy nastupují všechny děti, které v daném roce dosahují příslušného věku. Jste-li tudíž narozeni na Štědrý den, jdete do školy již v pěti letech, nejstarší děti ve třídě jsou ty lednové.
Před lety došlo ve Francii na základkách k reformě rozvrhu, tudíž původně zcela volná středa, do níž jste museli napasovat všechny kroužky, sehnat někoho na hlídání anebo nechat dítě v družině, odpadla. Volnou středu nahradilo vyučování od 8,30 do 12 hod, což mírně snížilo dobu výuky v jiných dnech.
Poté, co jsme si na nový systém vcelku zvykli, vláda rozhodla, že si města mohou udělat, co jim více sedí, a tak se jich spousta rozhodla vrátit ke staré volné středě s dlouhým rozvrhem. Máte-li více dětí, a některé je na předměstí, a jiné v Paříži, máte co dělat s logistikou.
Ráno jde české dítě do školy, v šatně si odloží kabát, a místo bot se přezuje do bačkor. Šatnu ve Francii hledáte marně. Kabáty skončí, v lepším případě, na věšáku před třídou. Nejen, že se nepřevlékají ve školce, skutečně ani na spinkání, jak se často ptáte, ani na tělocvik – to chodí rovnou v teplákách už z domova, oni se ani nepřezouvají.
Vůbec.
Je to tak. Ať je zima nebo bláto, malí Frantíci se celý den paří ve sněhulích nebo gumákách, lepším případě v botaskách. Že z nich opadává špína a mokro a písek? Nikdo nedbá. Následkem je hojně rozšířená služba podologů – diplomovaných pedikérů, kteří řeší vložky, klenby a samozřejmě plísně. Není divu.
Hygiena po francouzsku je zdrojem nejčastější absence ve škole. Mít „gastro“ neznamená restaurační podnik, ale střevní chřipku. Již mnohokrát jsem vyzvedávala své dítě z ředitelny s pytlíkem pod bradou, a většinou jich tam čekalo na rodiče vícero. Jak slepice na bidýlku. Dnů na OČR je ve Francii strašně málo, takže dítě s blinkáním či teplotou to musí ve škole vydržet co nejdéle. Co na tom, že váš potomek nakazí ostatní.
Tento pitomý zvyk obrousila korona. Podepisujeme, že dítě s teplotou 38 a víc do školy opravdu, ale opravdu, nepošleme. To je logika, co?
Dopolední škola je za námi a od 11,30 do 13 mají děti čas, aby se na prostřídaly v jídelně a proskočily na dvorku.
Oběd v kantýně má tři chody: předkrm, hlavní a dezert. Moje děti nikdy neměly ve škole polévku, ty se v Paříži moc nenosí ani doma. A když, jde spíše o mixované krémové: dýňová, hrášková, brokolicová, zeleninová.
Překrm je většinou zelenina: mrkvový salát, cherry rajčátka, houbičky s octem, řepa.
Hlavní chod je kousek masa či ryby a k tomu těstoviny, brambory, zelené fazolky, lilek, květák či ratatouille. Oproti nám více zeleniny a méně příloh. Třeba knedlíky malí Pařížané neznají a omáčkám moc neholdují.
Dezert je často bílý jogurt, do kterého si nasypete cukr krystal. Zvyk je to zvláštní, já sama „škrkání cukru“ mezi zubama nesnáším. Ovoce anebo kousek sýra, abychom se od mládí učili degustovat. Nemusíte hned sníst celý camembert, ale aspoň ochutnat.
A po obědě zpět do lavic. Podotýkám, že odpoledne nejde o družinu, ale o běžný školní rozvrh.
Proč se děti ve Francii učí tak dlouho?
Protože máme po každých šesti týdnech školy dva týdny prázdnin. Taktak se v září zajedete v novém poprázdninovém režimu a šup, v polovině října mají děti dva volné týdny. Pokud tedy dobře počítáte, máme u nás ve Francii s letními měsíci celkem 4 měsíce volna. Tedy, děti mají, a rodiče řeší, kam s ním.
Po velkých prázdninách přijde září, těšíte se na kamarády, ale ouha. Česká varianta kolektivu od první až do deváté (nebo alespoň do páté) tu nepřipadá v úvahu.
Třídy jsou již od školky každoročně obměňovány. Všechny třídy v ročníku se promíchají, kamarádi se rozdělí, a nikdo se tomu nediví. Až na nás cizince. Má-li být cílem posílení individuality (či egoismu) na úkor kolektivního myšlení a přátelských vazeb, tak se to Francouzům vcelku daří.
S jiným složením třídy se mění i učitel. Každý ročník děti učí někdo jiný, což může být fajn, pokud dítě narazí na špatného kantora, a na škodu, jde-li o učitele, který již zná silné a slabé články ve fungování třídního kolektivu. Představte si, že učíte celý život třeťáky a vyjmenovaná slova. To musí být na blázinec. Syndrom vyhoření je tu nasnadě.
Vcelku mě baví popisovat sešity a pomůcky. U nás bych to měla hned, napsat 5.A, ale ve Francii musí být opět systém unikátní.
První třída je třída přípravná, ve zkratce CP, následuje základní třída číslo 1 a 2, CE1 a CE2, a pak třída střední 1 a 2.
Když byla dcera v páté třídě, tak jsem psala CM 2.A místo českého 5. A. Záviděníhodné, že?
Teď jde do osmé, ale místně je ve čtvrté. Za dva roky z college, druhého stupně, přestoupí do lycea, do třídy druhé.
Po základce, což je 5 tříd, jdou totiž školáci do college, kde se roky prakticky odečítají do maturity.
Český a francouzský systém sjednotí v názvosloví třída šestá, nicméně česká sedmička je pátá a na střední školu jdou ze třídy třetí na lyceum, střední školu. Lyceum je na tři roky, a jde o třídu druhou, první a konečnou, kdy se připravují k maturitě.
Uf, systém je složitý, a když nevím, odpíchnu se od šestky a na prstech odpočítám. Jedno dítě ukončilo maturitou terminál a je na vysoké a Sophie vzhůru do čtvrté. Nebo osmé?
Krásné rentrée všem, doma nebo v Paříži.
